Žiješ?

Seděla u potoka. Na vlhký pařez si dala igelitový sáček, který našla v kapse. Představa, že bude trávit zbytek dne ve vlhkých kalhotách, ji nedělala dobře. Ani když měla tu svou „duchovní“ rozjímající náladu, se nedokázala oprostit od představy vlhkého zadku. Seděla si tam na polorozpadlém pařezu, s takovým zvláštním pocitem.

Tak, teď zkusím jen tak Být…jak to mudrcové, knihy a různé plakáty či titulky new age časopisů radí…Nádech, výdech, nádech výdech, zavřít oči, nádech, výdech, náááááádeechchchch, výýýýdeechchchch… oči stále zavřené…

Stejně je to krásné  VIDĚT, proběhlo jí hlavou. Všechny ty barvy, odstíny, stíny, přírodu, svoje ruce, bláto… CÍTIT taky… vplul jí do myšlenek závan lehce sychravého větru nesoucího vůni tlející přírody, která se ukládá ke spánku. Klid, odchod, konec…. Smrt.  Posouvala se její pozornost jinam… takový klid a přirozenost, mír a bezpodmínečnost.

To bych chtěla cítit, až jednou budu odcházet.

Jak hezké by bylo, kdyby to cítili i moji milovaní.

Některé domorodé kmeny to mají tak, že se radují a oslavují, když někdo odchází Domů… A pak, že jsou „sto let za opicema“. Nejsme to spíš my? Zhmotnělé strachy, úzkosti a křivdy si necháváme vyříznout nebo chemicky odstranit. Jakoby to šlo… jakoby to mělo smysl. Jakoby úzkost šla vyříznout… pak se divíme, že se objeví ve hmotě znovu.

No jo, takhle o samotě se mi to filosofuje, jen kdybych to měla řešit já… Odmítla bych chemii? Odmítla bych chirurgický řez? Uměla bych ty zhmotnělé strachy a úzkosti odstranit přijetím, radostí, odPUŠTĚNÍM a klidem? Uměla bych rozklíčovat, „Co mi to má říci?“ Změnit svůj život, nelpět na lidech, místech, názorech, zvycích???

Možná je chemická a chirurgická léčba takovým fyzickým i psychickým očistcem, že člověk změní hodnoty, pohled na život, na sebe a to ho vlastně vyléčí. To psycho, kterým si v průběhu léčby prochází, ho změní natolik, že přijme, odPUSTÍ, a raduje se z každého dne, kdy už tu „pekelnou léčbou“ procházet nemusí. Raduje se, že už to nebolí, že může místo zvracení a zametání vlasů pozorovat sluncem ozářenou pavučinu na větvi anebo se s chutí najíst.

Vlastně to MŮŽE být forma terapie.

Nechala plynout své úvahy. Možná něco takového, jako když se žena rozhodne pro plastické operace. Někdy je fakt hezčí. Ale ne kvůli pevným prsům nebo menšímu břichu, ale protože ta operace byla vlastně takový rituál, který ji pomohl rozzářit tu osobitou vnitřní krásu. Takový přepínač sebehodnoty.

 Není to tak ale vždycky. Tak jako chemoterapii nepřežije každý….

To jsou tedy úvahy, chci BÝT tady a teď, kam mi to ty myšlenky utíkají…tak znovu…  náááádechch, výýýýýdeechch, náááádechch, výýýýýdeech…

Moje tělo… je fajn, je úžasné a krásné, skvěle mi slouží… no, prsa by mohla být výš, břicho pevnější…ale prd. Mám velké štěstí, prsa i břicho vypovídá o tom, že jsem měla to štěstí a porodila a kojila děti. Nutno říci, zdravé děti. Stala jsem se maminkou. Nějaké ty vrásky…znala jsem lidi, kteří se mého věku nedožily, a to mi není tolik… takže jsem měla a mám to štěstí žít…

Nááááádech, výýdech, náááádech, výýýýdech…jé, paprsky… a trošku hřejí…to je milé, takové něžné pohlazení…. Náááádech, výýýýdech, nááádeech výýýýdech. Bože, to je krása!

A tluče mi srdce…. Mohu se krásně zhluboka nadechnout! Bez přístroje…vzpomněla si na svého dávného kamaráda, který nedýchá sám a listopadová procházka k potoku je pro něj těžko splnitelným snem.

Taky ji prolétl hlavou citát, který četla v jedné knížce od Sharmy, něco jako: “Proklínal Boha za to, že mu nedal žádné boty. Dokud neuviděl muže, který neměl nohy.“ Jo, to je síla! A já řeším takové blbosti. Křičím na svou holčičku kvůli tomu, že ošklivě píše! Proboha… no tak ať. Tak nebude mít jedničku ze psaní, ať má třeba trojku! Hlavně, ať je nám spolu hezky….

Nááááádech, výýýýdech, náááádech, výýýýdech… mám boty… mám nohy… chodím…vidím, slyším, cítím, dýchám…jsem… JSEM. JÁ JSEM! JÁ JSEM JÁ.

 Zavalila ji vlna vděčnosti, za to že je. A pak ještě jedna, za to, že si to uvědomuje. A pak další, za tento okamžik. A pak znovu, za to, co všechno může, co všechno jí potkalo, co všechno mohla žít, za ty chvíle, kdy brečela štěstím a za ty chvíle, kdy brečela bolestí. Slovo „Děkuju“, které s takovou opravdovostí zašeptala, zdaleka nemohlo obsáhnout to, co cítila…tehdy v listopadu, když seděla u potoka na pařezu a igelitovém pytlíku.

Těší mě, že jsi příběh dočetl/a až do konce a přeji Ti krásný den … a pohodlné boty a nohy v nich …

Gábi

Dodavatel odvahy, astrolog a kouč