Co nám poví rok 2020?

Vítám Tě, roku Dva tisíce dvacet. Jak se těšíš na svou vládu?

Těším? Sbírám odvahu a sílu, připravuji se, a už si začínám věřit. Ano, dá se říci, že už se vlastně i těším.

Odvahu a sílu…To mě trošku znervózňuje, mám se něčeho bát?

Bát? To ne. Strach ochromuje a zeslabuje. A Ty, my všichni, budeme prokazovat sílu a odvahu.

To mě moc neuklidnilo. O čem to mluvíš?

Mluvím o tom, co je a bylo cítit už za vlády roku 2019.

Spousta věcí, ne-li všechny, přicházejí, aniž by rovnou i propukly. Nejdříve jsou v éteru, můžeme je nazvat myšlenkou nebo proměnou vibrací, nebo něčím, co cítíme v sobě, ale ještě to není venku, tak nějak to uzrává. Chvíli to popíráme, ale v hloubi duše, společnosti, světa se vlastně postupně učíme přijmout to nové a nevyhnutelné a připravit se na to.  Ale to nemusí znamenat špatné, jen jiné. 

Když se vysloví slovo změna nahlas, většina lidí znervózní a přirozeně se změny bojí, protože to znamená něco neznámého.

Někteří by ze strachu a pohodlnosti volili raději smrad a teplo, než závan čerstvého vzduchu. Ale i ti projdou změnou, kdo nepůjde po dobrém, bude tlačen, což je méně příjemné, ale nevyhnutelné. Aby mohl přijít čerstvý vzduch, musí se otevřít okno a vypustit ten vydýchaný vzduch, stojatý těžký smrad, ven.  Pro obojí není místo.

No, a v poslední době už je cítit smrad, mám-li použít tato slova. Ale mohu použít i slovo přepětí, únava, kvašení, vnitřní přetlak, nebo také utažená lahev s burčákem.

Míří sem spousta krásných věcí, které čekají, až se pro ně uvolní místo, až burčák vybouchne…

Jsou to myšlenky, nápady, projekty čekající na realizaci. Nové vztahy už jsou na dosah, ale zatím nemají místo, protože ho ještě zabírají ty zahnívající staré. I zdraví nám jde naproti, a potřebuje být přijato za standard, na rozdíl od nynějška, kdy je považováno za výsadu…

Co ještě nám povíš? Co dalšího přinášíš?

Přináším odměnu. Odměnu těm, kteří přestanou lpět a přijmou životní změny.

Lpět na čem?

Na ledasčem. Lpět se dá na penězích, domech, majetku, ale i na vztazích, lidech, místech, práci, stejně tak jako na názorech, přesvědčeních, a taky na strachu, kterým se člověk někdy nechá zcela ovládnout, pohltit a paralyzovat. Ale jde to i jinak. Člověk nerovná se strach. Jsou to, jednoduše řečeno, nejméně 2 odlišné věci, které se dají oddělit od sebe.

Pokud máš strach, bojíš se, pak může být prvním krokem, uvědomit si ho. Lidi ho cítí, dokonce to většinou říkají. Ale vystrašeně, oslabeně: „Mám strach!“ Přitom je to skvělá věta k uvědomění! MÁM strach. – Ano, ale on nemá Tebe. Tedy nemusí Tě mít. Můžeš mu říci – „Vím, že jsi tu, ale TY nejsi já. Už jsi mi posloužil, děkuji Ti, ale teď chci být bez Tebe. Už mám svou sílu zpět. ODEJDI“. Pokud se pokusí vrátit, a on se pokusí, řekni mu to samé. Stále do kola, a on se bude vracet méně a méně. A Ty budeš cítit větší a větší sílu.

Co nám řekneš na závěr? Co ještě přinášíš?

Skrze změny, které jsou neodvratné, přijde budování. Něco skončí, něco nového bude budováno.  Ať už se jedná o projekty, domy, trhy nejen s nemovitostmi či burzovní trhy, nebo o vztahy, vlastně obecně hodnoty. Ano to je to správné slovo. HODNOTA.

Budování hodnot, materiálních i nemateriálních, budování žebříčku hodnot, tedy osobních, vztahových, rodinných, duchovních, stejně tak, jako firemních či finančních priorit.

S tím souvisí také práce, uznání a workoholismus (a to nejen v práci, ale i doma), což je téma sebeHODNOTY. Někdy si člověk myslí, že když bude pracovat více, získá více uznání od druhých (od šéfa, kolegy, doma od partnera či partnerky). A to je začarovaný kruh.

Protože workoholismus je projev malé sebehodnoty, tj. projev pocitu méněcennosti, páchání zla na sobě samém.

A navíc, takový člověk se jen málokdy dočká uznání od druhých. Někteří workoholici se dokonce raději dopracují k nemoci a smrti, než aby ubrali.

Tak moc touží po uznání. Ale dokud si budou tak ubližovat, a nedovolí si odpočinek a osobní život, dokud neuznají sebe sama a svou hodnotu, nedostanou uznání zvenčí. Paradoxní je, že když člověk objeví svou vlastní hodnotu, už mu tolik nezáleží na uznání od druhých, protože on už přeci ví. Nemusí se ptát nebo dokonce žebrat o uznání, lásku nebo pohlazení. A právě v té chvíli to začne dostávat plnými doušky…