Jak jsem se setkala s mým mladším JÁ

Dnes se moje povídání nebude týkat přímo astrologie ani čísel, ale mě a „Mojí malé úžasné“. Je to pár dní, co jsem se vrátila z výcviku koučů v Libchavách, kde se to stalo… Měli jsme si přivézt fotky z dětství, ideálně ty, kde jsme malí a radostní.

No, a já si je, jako správná studentka, zapomněla v obálce doma…, a to jsem si je předtím svědomitě přivezla z dálky od mé babičky. Nicméně, díky informačním technologiím, „chytrým mobilům“ a šikovnosti mých dcer, které patří do generace IT mágů nedávno narozených, jsem za chvilku měla na telefonu několik černobílých fotek. Je pravda, že na poprvé mi přišla fotka mého bratra v zavinovačce, ale na podruhé už to vyšlo, a dívala jsem se na sebe.

A dívala jsem se i během jednoho cvičení na výcviku.

V tichosti a s úžasem jsem si prohlížela každý rys, detail, ten nevinný, čistý, ryzí, radostný a přitom hluboký pohled dětských očí. Mých očí.

Pak nám vedoucí kouč řekl, ať zavřeme oči a tak nějak si zkusíme promluvit s tím, koho jsme prve viděli na fotce, nebo ho jen vnímat, sledovat. Nejdřív mi to moc nešlo, ale podobná cvičení jsme opakovali, tedy kdo chtěl, i večer před spaním, nebo pak znovu druhý den během výcviku.

A pak se to stalo.

Najednou jsem ji uviděla, culíkatá holka seděla na větvi, bimbala nohama a ze široka a uličnicky se smála. A nesmála se na mě. Smála se mně. Úplně se mlátila smíchy a chvílemi na mě ukazovala prstem. Normálně se mi smála. Smála se tomu, co to řeším, s čím si to lámu hlavu, jaké to jsou blbosti. Smála se tomu, proč se pořád tak snažím a o něco usiluju, a přitom to je přesně to, co mě brzdí.

Kdybych se víc smála a radovala, a míň se snažila, šlo by všechno líp, samo a lehce.

Smála se tomu, jak jsem unavená, vážná, jak svazuju samu sebe. Smála se tomu, že si před hraním volím radši povinnosti. Smála se a popadala se za břicho. Smála se, až jí tekly slzy.

Nejdřív jsem se zarazila, dokonce se zábleskem uražení, ale pak se mi chtělo smát taky. Smála jsem se, ze široka a uličnicky. Sedla jsem si na větev vedle ní, a chlámaly jsme se obě. A bimbaly u toho nohama. A směju se i teď, když o tom píšu. Směju se sama sobě. Směju se ale i radostí.

Mám radost, že jsem ji našla. Že jsem ji v sobě znovu našla.

Dokonce mi řekla, že tam byla pořád, jen jsem ji neviděla, postupně se stala nevhodnou, nežádoucí, neviditelnou. Tak tam jen tak čekala, celé roky, desítky let. A přitom mi tolik chyběla.

Už ji nedám.

Mám ji stále s sebou. Dokonce, i když pracuji, během konzultací,  při koučování, při rozboru horoskopů i při vaření s dětmi. Je skvělá při vymýšlení nových věcí, velmi kreativní, bez zábran a limitů.

A víte, co je nejlepší? Je moudrá, moudřejší než já. Když je u mě, mohu se ji na cokoli zeptat. A ona mi odpoví. S lehkostí dítěte a moudrostí starce. A je tak ryzí… Prý se tomu říká „Vnitřní dítě“, ale já jí říkám „Moje malá úžasná“.

Jak se jmenuje ta Tvoje?

G.