Zkouška ohněm

Bylo mi už fakt ouvej. Únava po 10 dnech s třemi nemocnými dětmi gradovala. To nejmladší, roční, teplotkovalo na 39.6, takže proběhlo i utkání se strachem, noční bdění a péče o děti 24 hodin. A k tomu zrovna dny, kdy moje ženské tělo začínalo nový cyklus, což mě vzhledem k značné ztrátě tekutin taky dost vyčerpalo. Je to stav, který zřejmě většina žen matek zná, není moc příjemný, ale málokterá se mu dokáže vyhnout.

Večer se unavený vrátil z práce i můj partner, a tak nějak se stalo, že proběhla výměna názorů, ze které mi bylo na nic. Místo schoulení se a usnutí v jeho náruči po náročném týdnu jsem sama brečela v ložnici, a připadalo mi to všechno nefér. Přes velkou únavu jsem nemohla neusnout. Bylo mi to tak líto, a slzy tekly proudem.

Pak jsem si vzpomněla na karty. Na ty, kterým jsem dala název Dodavatel odvahy a vložila do nich tolik lásky, podpory, energie a opravdovosti, kolik jsem jen uměla. Tak jsem se vysmrkala a šla si jednu vytáhnout. Byla to karta s obrázkem duhy a textem:

„Co si právě teď přeješ ze všeho nejvíc? A co přesně pro to uděláš?“

Když jsem tam tak ubulená stála a držela kartu v ruce, říkala jsem si. No co asi, to je snad jasný, ne? Dala jsem kartu zpátky a byla frustrovaná z toho, že karty, které jsem vydala, jsou mi k prdu, a já je s takovou radostí a opravdovostí, prostě od srdce, nabízím a doporučuji ženám, které se třeba cítí přesně tak, jako já teď, a brečela jsem ještě víc.

Ale za chvíli jsem se přistihla, jak nad tou kartou přemýšlím.

Ono říci, CO ASI? Nebo TO JE SNAD JASNÝ, je vlastně jednoduše vlna vzteku a vzdoru a odmítání.

Když jsem se tedy po chvíli zaměřila na odpověď, nejdříve jsem ji neuměla formulovat. Hledala jsem vhodná slova a přitom jsem v sobě nacházela pravdivější a skutečnější příčiny toho, proč se cítím tak mizerně. Jako bych šla hloubš anebo blíž, blíž k sobě. Zároveň jsem se začala tak nějak zklidňovat. A pak jsem pojmenovala i to, co si doopravdy přeju, a co paradoxně úplně nesouvisí s momentální situací ani s partnerem, ale s něčím, co už delší dobu cítím a rozum to ignoruje anebo cenzuruje.

To mě samotnou udivilo.

A pak, když jsem pokračovala dál a měla si odpovědět na otázku z té karty: A co přesně proto uděláš?, dalo mi to po tom prvním, vzdorujícím „ to teda nevím“, ještě chvíli hledání, než jsem našla tu správnou odpověď. 

A najednou jsem si uvědomila, že jsem se nejen uklidnila a přestala cítit lítost a vztek na partnera, ale dostala jsem díky kartě a „nevzdání se“ taky hned několik zajímavých odpovědí, za které jsem byla v té chvíli, a jsem i teď, opravdu ráda. Srdce mi poskočilo a já se začala usmívat. A k tomu všemu jsem si sama ověřila, jak karty fungují. Začala jsem se usmívat ještě víc. A usmívám se i teď. Někdo by možná řekl, že až přiblble. Ale to neva, aťsi.

Zpětně vzato, proběhlo to tak:

• Vytáhla jsem si kartu, a už jen tím jsem zaměřila svou pozornost na něco jiného, než na moje momentální trápení a sebelítost.
• Také se dá říci, že jsem tím udělala nějaký konkrétní čin, nějakou konkrétní akci proto, aby se mi ulevilo.
•  A pak, když jsem začala hledat odpověď a přemýšlela nad tou kartou, začala jsem se zklidňovat a vlastně jsem byla už z nejhoršího venku.
• Vymýšlela jsem konkrétní kroky k tomu, aby mi bylo ještě lépe, zaměřila jsem se na řešení, namísto utápění se v emocionální žumpě.
• A zpětně mi došlo, že se tento můj pocit smutku měl dostat ven právě ve chvíli, kdy jsem byla oslabená, abych si ho všimla, aby rozum nebyl ve formě a nedokázal ho zamést pod koberec, tak jako už několikrát předtím.

Děkuji vám karty, v této zkoušce ohněm jste u mě obstály.

A postupně se dovídám, že nejen u mě. Dostávám v SMSkách a mailech příběhy i s fotkami karet, které si ženy vytahují. A moc mě to těší.

Máte s kartami vlastní zkušenosti? Chcete se o ně podělit? S ostatními? Nebo jen se mnou? Třeba i anonymně? Budu moc ráda za Vaše příběhy. Pište!!!

Gábi

PS: Ještě nemáte karty Dodavatel odvahy? Můžete se na ně podívat ZDE … a tak se naše životy protnou…