2018

Seděla na kraji postele, a cítila se nějak zvláštně. Blíží se konec roku. To pomyšlení v ní způsobilo sevření žaludku. Nevěděla proč. Možná proto, že neměla ráda konce, loučení, definitivum, nezvratnost.

Nebudu smutnit, řekla si po chvíli. Ne. Vždycky, když bude přicházet melancholie a úzkost, představím si paprsky jarního sluníčka, svěží, životodárné a objímající. Ano, budu se těšit. Vlastně už se těším … Kdyby tak mohl mluvit rok 2018… Sedl by si vedle mě, a já bych ho vyzpovídala.

Poposedla si, opřela si záda o čelo postele a zavřela oči…

Sedl si vedle ní. Byl to muž. V jeho očích viděla radost i smutek, úsměv i slzy, pýchu i pokoru, klid i vzrušení, světlo i tmu, chtíč i nevinnost. To všechno najednou.

Nesnažil se nic zakrýt. Naopak, byl otevřený, čitelný, čistý a opravdový. A tak citlivý. Právě v té citlivosti byla jeho velká nepopsatelná síla.

Bylo to zvláštní, nemohla to pochopit. Vždy brala svou citlivost jako hendikep, který jí komplikoval život. Snažila se to skrývat pod pevnou krustou, aby si nepřipadala zranitelná a ohrožená.

Sebrala odvahu, a zeptala se ho: „Jak je to možné? Jsi tak otevřený, vydaný na pospas. Mám z toho husí kůži, ale zároveň to ve mně vzbuzuje obdiv. Vlastně mě to zasahuje přímo do srdce. Ty nemáš strach, že Tě někdo zraní, že to bude bolet? Jsi přece muž, to se Ti nikdo nevysmívá?“

Podíval se na ni svým Božským pohledem a řekl:

„Kdo se mi vysmívá, ten ve mně vzbuzuje hluboké soucítění.  Takový člověk považuje svou vlastní citlivost za slabinu, a moc se bojí, aby si ji někdo nevšiml. Je plný strachu. A Tvá další otázka, tedy, zda mám strach ze zranění? Co je horší, strach nebo bolest? Cožpak strach není bolest? Strach mě před bolestí neochrání, proto není potřeba, aby mě řídil.

Každé jednání motivované strachem, budí zase jenom strach. To je stejné jako s bojem. Boj budí boj.

„Jsem rok 2018. Mým posláním je otevírání srdcí.“

Po tvářích mu tekly slzy. Byl tak dojat svým posláním. Cítil pýchu a pokoru zároveň, celou jeho bytost prostupovala láska, vděčnost a euforická radost z toho, kým je, jaké poselství přináší a co je jeho úkolem. Byl velmi poctěn.

Najednou uslyšela svůj vlastní hlas, jak říká:

„Závidím Ti. Ano, stydím se za to, ale závidím Ti.“  Říkala a polykala slzy. „Chci být jako Ty.  Tolik si přeju být, cítit, otevřeně prožívat a dávat najevo to, kým jsem.  Jenže, kým vlastně jsem?“ – „Můžeš být mnou“, odpověděl. „Můžeš mi pomoci naplnit mé poslání a zjistíš, kdo jsi.“

Otevřela oči. Rukou nahmátla kapesník pod polštářem, utřela si slané mokré tváře a vysmrkala se. Co to bylo? Nevěděla, ale cítila klid. Něco se v ní změnilo. „Děkuju.“, řekla nahlas.

Vstala a po chladné podlaze odkráčela do koupelny, aby si umyla obličej. Podívala se do zrcadla, do svých očí a ještě hloubš. „Děkuju.“, řekla znovu.V tom na stehně ucítila ručku jednoho ze svých dětí. Začal se nový den. Snídaně, strojení, svačina do školy, rozloučení ve školce… Tak, jako obvykle, ale zároveň úplně jinak.

G.